Vážené čtenářky, vážení čtenáři,

téměř přesně před rokem vám bylo představeno první číslo nově vzniklého časopisu Adiktologie v preventivní a léčebné praxi. Jednalo se o výsledek transformace původního časopisu Adiktologie, který poprvé vyšel již v roce 2001. Jeho redakční tým byl postupně postaven před – hodnoceno s odstupem času – v zásadě nesplnitelný úkol vyhovět rozporuplným potřebám, očekáváním a přáním různých skupin autorů i čtenářů, neboť se jednalo o jediný oborový časopis. Vše je ostatně popsáno v editorialu prvního čísla nově vzniklého časopisu, jehož autoři kromě jiného došli k poznání, že „Celý proces (transformace) současně zrcadlí stále hlubší rozpor existující na všech úrovních každého vědního oboru, rozpor mezi vědou a praxí a přenosem vědeckých poznatků do praxe a facilitací dialogu mezi vědou a praxí.“ Redakce nově vzniklé Adiktologie pro preventivní a léčebnou praxi se měla vypořádat s Cíli a zaměřením avizovanými v úvodu časopisu, tedy „zprostředkovávat čtenářům nové informace a  inspirativní myšlenky, na důkazech založené postupy, a přispívat k jejich uplatnění v praktické práci s různými populacemi a k jejich kritické reflexi respektující každodenní preventivní a klinickou praxi“. Pustila se do práce s plným nasazením a za to jí patří dík i ocenění.

Nový začátek znamenal – nikoli neočekávaně – prozatím malý počet spontánně zaslaných článků k publikování, a to do všech rubrik včetně nerecenzovaných, což kladlo velké nároky na redakční a nakonec i vlastní autorskou práci samotné výkonné redakce či jejích kolegů z kmenového pracoviště. To je ovšem poněkud vyčerpávající cesta, která by nevedla k cíli. Nakonec bylo rozhodnuto obměnit výkonnou redakci a znovu či kreativněji oslovit širokou obec nejen potenciálních čtenářů, ale též autorů, aby časopis nežil sám pro sebe a ze sebe. Volba nového vedoucího redaktora padla na mne a já jsem tuto výzvu přijala.

Tedy – upřímně řečeno – to je moje idealistická interpretace; ve skrytu duše se obávám, že prostě vyšlo najevo, že literaturu různého druhu nejen vášnivě ráda shromažďuji, ale i čtu, a že přes již poměrně rozsáhlé životní i pracovní zkušenosti trpím umírněným, byť (snad) nevyléčitelným optimismem. Sama bych to nazvala optimismem s nohama na zemi, což je stav, který trefně vyjádřil francouzský spisovatel a publicista Jean Dutourd výrokem, že „Skutečný optimismus nespočívá v přesvědčení, že všechno půjde dobře, ale v názoru, že ne všechno půjde špatně.“